jež padla v plén nemrtvé hrůzy,
poslyšte příběh, kde tekou z krve slzy.
Příběh, kde plní se nejstrašnější přání,
kde skřek si dává s tichem schůzi,
kde smrt se připlíží v záda znenadání.
Tak slyšte zkazku moji, v krvi topenou,
v níž není spásy, pouze hrůzy,
tak slyšte o kouzlech a mečích zkazku mou!
Tu noc bylo velmi chladno. Ač ve středu království bylo léto v plném proudu, na sever, z hor, už se po nocích začínala do krajiny tiše vkrádat zima. Letmo, jako lascivní žena s šátkem kolem ruky, se dotýkala tváří pocestných, kterých bylo stále méně a méně, ponocných i těch, kdož se ještě neodebrali do tepla svých příbytků.
Tu noc bylo velmi chladno. A temno. Přesto si skoro nikdo z těch, kdo seděli okolo praskajícího ohně, jenž vstříc nebesům prskal zlaté jiskry, nedělal starosti s chladem, ni s tmou. Choulili se, pravda... ne však kvůli drápkům, jež kočka Zima pomalounku začínala vytahovat, nýbrž pro strach. Strach o sebe, strach o budoucnost, strach ze všeho a o všechno.
Tu zazní zpoza kruhu ozářeného světlem šelest. Všichni rázem sedí vzpřímeně a sahají po svých zbraních. Každému se nebezpečně lesknou oči. To jim plameny dodaly démonický lesk. Čekají. Chvíli nic... jen tma, ticho a prskání ohně. Šramot jakoby přišel a odezněl - jako letní bouřka. Pak se náhle stíny v jednom místě zhmotnily do podoby shrbené lidské postavy. Rázem temnota vyplivla muže zabaleného do cestovního pláště temně nachové barvy. Několik postav, srocených okolo ohniště, se vztyčilo. Držely dřevorubecké sekery, cepy a pár z nich mělo dokonce meč a cosi, co se vzdáleně podobalo štítu. Muž zvedl ruce do výše a odhalil prázdné dlaně. Přicházím v míru. A když zlatá zář plamenů odhalila jeho postarší tvář, mnozí se skutečně upokojili a usedli zpět na svá místa. Nikdo však nepřestával na alchymistu z Krvavého města házet opatrné pohledy.
"Jdete sám," ozval se konečně jeden muž, když alchymista usedl na volný špalek.
"Nebylo nikoho, kdo by se mnou šel," odvětil svým úlisným hlasem obchodník s lektvary.
"Takže je to pravda?"
"Že Tvrz padla? Vskutku ano. Jak se zdá, bohové se rozhodli být k naší kněžně nemilosrdní. Nekromant z Mokřad zvítězil."
"Jak se to stalo? Vždyť nemrtví nemohli proniknout za hradby..."
"Někdo jim pomohl. Sebranka z armády bojující na severu."
"Nepřislíbili darmošlapové pomoc kněžně?" zapojil se do hovoru muž v modrobílé uniformě.
"Přislíbili. A slovo nesplnili. Dali Kůl Nekromancerovi a pomohli mu přes stoky do města."
"Zrádci..."
"A co bylo potom?"
"Pak pronikli městem do věže. Odpor byl oslabený. Většina vojáků bojovala v tvrdé bitvě s nemrtvými. Nekromant zjevně neváhal povolat své nejschopnější do boje. To, co jsme zažili předtím... to byl pouhý předkrm."
"Takže je to pravda?" zopakoval ten první, co měl dvě dřevorubecké sekery, zbídačeně.
"Ano, kněžna je mrtvá. A většina měšťanů s ní. My jsme poslední... my, kteří jsme měli úkoly jinde."
"A... co teď? Nemrtví nás budou hledat... vrhnou se na nás jako vlci na stádo ovcí. Budou nám nadbíhat, uštvou nás."
"Teď se musíme sjednotit. V malém počtu rozhodně nedokážeme nic," pravil znalecky uniformovaný mužský.
"Zato pohromadě toho určitě zmůžeme víc, když si nás každý všimne, viď, ty chytráku?" zasyčela ženština v cárech černorudých šatů. "Mě by víc zajímalo, kde jsou ti parchanti, co pomohli nekromantovi."
"Proč? Chceš snad mstít památku naší kněžny?"
"Ne. Chci pomstít svou sestru. Hospodská říkala, že odešla pryč s jedním z těch budižkničemu. Stráž ji pak našla podřezanou v jednom z domů."
"A jak to chceš udělat, ty hrdinko? Vždyť jsi jen obyčejná ku... markytánka! A oni jsou sice možná cháska, ale alespoň to umějí se zbraněmi," uchechtl se vousáč se sekyrami.
"Tsche... namíchej mi jed, alchymisto. Účinný, ale ne vražedný. Chci si toho bastarda najít... a pořádně si ho vychutnat."
"To počká. Já chcu slyšet, kde von se tadyk vůbec bere! Dyť měl bejt ve městě, dyž to padlo. Dyť jeho kněžna nikdy nikam neposilala. Na to je moc cennej, no ne?"
Pár lidí zamručelo buranovi na souhlas. Alchymista si povzdechl. Hned však spustil, se slizkým úsměvem na rtech:
"Ale no tak... vážení, přeci si nemyslíte, že bych naši paní zradil. Zrovna já! A zrovna v takovýto čas... Ne, nenechte se mýlit. Byl jsem vyrábět nové sérum."
"A kde?"
"Nu, kde... v tajné skrýši, to dá přeci rozum. Jinak by mohly nesprávné oči spatřit to, oč se snažíme. A to nikdo z nás nechce, nemám pravdu?"
"A co je todletok za sejrum?"
"Objednávka naší kněžny, věc není zcela ztracena. Je toho však ještě mnoho, co vám mohu říci o naší situaci."
"No, tak mluv!"
Znenadání jako kdyby všichni zapomněli, že se bojí hrozby nemrtvých, která se kolem nich stahovala teď, když je žádná kněžna ani její artefakty nechránily před zpola shnilým nebezpečenstvím. Nakláněli se, aby co nejlépe rozuměli slovům výrobce kouzelných nápojů.
"Ta banda cizáků zradila kněžnu... prodali ji nekromantovi. A zdá se, že tak učinili za rok příměří s vnějším světem. Máme celý rok na to, abychom se zorganizovali. Abychom obnovili své síly, našli si ty prašivce a pomstili zkázu našeho města, jež pod jejich podlými ranami do zad vykrvácelo."
"Zorganizovali...? Co chceš zorganizovávat, trávožroute?"
"Copak vy nevíte? Proč myslíte, že většina z vás špehovala v okolních městech. Chtěli jsme přeci rozšířit naše séra! Zotročit si lid... udělat z kněžny královnu... roznést sérum po celé zemi. Změnit toto království v krví vyplacenou Zahradu bohů."
"A? Kněžna je mrtvá. A její upíři taky."
"Ale máme sérum... a vzorek nového séra v sousedním městě, kam jsem s ním poslal ty šašky z armády. Nejsme bezmocní."
"I když uděláš ze šlechty upíry, šarlatáne, pro tvoje mastičky a vodičky tě poslouchat nezačnou. Jsi pro ně pleva bez modré krve."
"A proto potřebujeme někoho jiného, někoho dalšího mocného, jako byla naše kněžna, kdo by toužil po moci... kdo by se přidal pro naši věc."
"To by podle tebe měl být jako kdo?"
Alchymista se znovu úlisně usmál.
"Vydejte se na svá stanoviště, poberte všechny naše špehy. Brzy se tu znovu sejdeme. A všichni. Pak... vyrazíme rozsévat."
